Jak do skoly bez uceni

Římská Okupace Zánik Kartága

6.1.2009 20:07 | g0esh4cks |

Římská okupace
Africká království po zániku Kartága

Zkázou Kartága se alespoň pro počátek postavení ostatních států v severní Africe nezměnilo. Římané vytvořili z nevelkého kartáginského území provincii, kterou nazvali Afrika, a ostatní ponechali v moci numidských králů.

Již numidský král Massinissa přes své velké schopnosti, s nimiž sjednotil a vnitřně zkonsolidoval svou říší, byl spíš klientem než spojencem Římanů. Když roku 148 př. Kr. umíral vložil rozhodnutí o nástupnictví do rukou římského vojevůdce Scipiona. Numidské království bylo pak spíše římským protektorátem než svrchovaným státem.

Ze tří Massinissových synů, mezi něž byla rozdělena královská moc, dva brzy zemřeli. Zbylý Mikipsa zůstával stále věrným spojencem Římanů. Po jeho smrti roku 118 př. Kr. stali se jeho dědici kromě synů Adherbala a Hiempsala i synovec Jugurtha, který se sice narodil z nelegitimní ženy, avšak pro své schopnosti nemohl být opominut. Jugurtha dal Hiempsala zavraždit a Numidie byla pak usnesením římského senátu rozdělena mezi Adherbala a Jugurthu. Jugurtha oblehl Adherbala v jeho hlavním městě Kirtě (dnešní Constantine ve východním Alžírsku) a dal jej zabít spolu s italskými kupci obývajícími město.

Tak začala válka Římanů s Jugurthou, jež trvala od roku 111 př. Kr. do roku 105 př. Kr. Svého znamenitého historika nalezla v římském politiku Gaiu Sallustiu Crispovi, jenž však chtěl spíš události dramaticky vylíčit a vyvodit z nich politické poučení než podat jejich přesný popis. Jugurtha dlouho přemáhal Římany korupcí i bojem. I když byl několikrát poražen, jeho rychlí jezdci a odolní pěšáci se rozptýlili po známém kraji a opět drobnými přepady znepokojovali římské vojsko. Římané pak volili taktiku "spálené země", aby znemožnili obyvatelstvu podporovat a zásobovat domácí vojsko. Ani aristokrat Metellus, ani demokrat Marius se však již nedali podplatit ani porazit. S pomocí pozdějšího diktátora Sully získali Římané na svou stranu mauretánského krále Bokcha, ačkoli byl Jugurthovým tchánem. Bokchus Jugurthu úkladně zajal a vydal Římanům. Jugurtha byl veden v triumfálním průvodu Římem a pak usmrcen.

Jugurtha dovedl pro boj proti Římu své krajany nadchnout a využít jejich vojenských schopností, rychlosti, pohotovosti a odvahy. Avšak jeho nestálost a lehkomyslnost i neukázněnost jeho vojáků způsobily těžké porážky a nakonec i ztrátu numidské samostatnosti.

Římané neměli v úmyslu Numidii obsadit ani po Jugurthově porážce. Valný hospodářský význam neměla a k ochraně římské provincie před formálně podrobenými a plně svobodnými kočovnými kmeny lépe posloužil domorodý nárazníkový stát než římská okupační armáda, v níž by bylo proti těžko porazitelnému nepříteli, unikajícímu do nepřístupných končin a odolnému vůči horkému podnebí, vázáno množství vojska jinde tak potřebného.

V Numidii vládl po Jugurthově smrti jeho bratranec Gauda. Po něm nastoupil jeho syn Hiempsal, jenž napsal punským jazykem spis o afrických dějinách. Hiempsalův syn a nástupce Juba I. Navazoval opět na Massinissovu bojovnou tradici. Numidské království zahrnovalo tehdy přibližně dnešní západní Alžírsko a přes jižní Tunisko zasahovalo až do Tripolska a obklopovalo tak ze západu i z jihu nerozlehlou římskou provincii Afriku. Na západ od Hiempsalova království v dnešním středním Alžírsku bylo ještě jiné numidské království, menší a méně významné.

Západní hranici Mauretánie odpovídala původně asi dnešní hranice mezi Alžírskem a Marokem, avšak král Bokchus byl odměněn za vydání Jugurthy velkou částí jeho území v dnešním západním Alžírsku. V polovici 1. století př. Kr. však tvořilo toto nově získané území zvláštní stát, v němž vládl Bokchus, kdežto v západním království na území dnešního severního Maroka panoval král Bogud.

Velké změny v severní Africe způsobila občanská válka mezi římskými politiky Pompeiem a Caesarem. Numidský král Juba I. Se z odporu proti Caesarovi a z touhy obnovit vojenskou slávu svého státu přidal na stranu Pompeiovu. Na začátku války sice potřel římské vojsko vedené Caesarovým legátem Kurionem a i nadále působil zvláště svou jízdou velké obtíže i samotnému Caesarovi, avšak po porážce v bitvě u Thapsu na východním pobřeží Tuniska roku 47 př. Kr. se zachraňoval útěkem. Město Zama však před svým králem zavřelo brány a Juba skončil život sebevražedným soubojem.

Caesar se pak rozhodl numidskou říši zlikvidovat. Západní část, přibližně dnešní východní Alžírsko, dostal odměnou za své spojenectví mauretánský král Bokchus. Město Kirtu s rozsáhlým okolím obdržel kampánský válečník Sittius, který vydatně pomohl Caesarovi v nejkritičtější situaci. Avšak krátce po smrti Caesarově, roku 44 př. Kr., byl Sittius zabit. Největší část numidského království byla proměněna v římskou provincii a na rozdíl od o sto let starší "Staré Afriky" byla nazvána "Nová Afrika".

Ze samostatných států v severozápadní Africe zbyla jen obě mauretánská království, jejichž králové Bokchus i Bogud bojovali na straně Caesarově. Po jeho smrti však vypukla nová válka, za níž se princ Arabión zmocnil západní Numidie, kde předtím vládl jeho otec, avšak v boji proti Římanům ztratil brzy území i život. Král západní Mauretánie Bogud se zúčastnil války na straně triumvira marka Antonia. Po vítězství Oktaviánových vojsk bylo jeho království odevzdáno roku 38 př. Kr. Oktaviánovu spojenci Bokchovi. Tak byla celá Mauretánie opět spojena v jediné království, jež zahrnovalo přibližně dnešní severní Alžírsko a Maroko.

Když Bokchus roku 33 př. Kr. zemřel, ujal se správy území Oktavián sám, avšak neproměnil je v římskou provincii, nýbrž roku 25 př. Kr. svěřil vládu synovi Římany poraženého numidského krále Juby, jenž nesl jméno svého otce. Avšak jinak byl Juba II. jeho pravým opakem, byl to mírumilovný vladař, jenž povznesl zemi hospodářsky a kulturně. Vybudoval si nádherné rezidence Caesareu (dnešní Šeršel v Alžírsku) a Volubilis (poblíž Fezu v Maroku). Víc než svou vládou si získal slávu spisovatelskou činností. Vzdělán v kultuře řecké, římské i punské napsal s pomocí bohaté knihovny řecky řadu rozsáhlých kulturně historických a přírodovědeckých spisů, z nichž se však naneštěstí zachovaly jen citáty u pozdějších spisovatelů.

Po smrti Jubově asi roku 23 n.l. nastoupil na mauretánský trůn jeho syn Ptolemaios, jenž byl po matce vnukem proslulé egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia. Tento vznešený původ mu sice získával úctu v řeckém a římském světě, avšak nestačil vyrovnat jeho vladařskou neschopnost. Stejně jako jeho otec byl oddán Římanům a zúčastnil se posledních bojů proti Gaetulům a jiným kmenům na jižní a jihovýchodním okraji své říše , jejichž povstání vedl Takfarinas. Římský císař Gaius zvaný Kaligula dal do roku 40 n.l. Ptolemaia z malicherné záminky popravit, ačkoli byl jeho příbuzný, a jeho mauretánské království připojil k římské říši. Maurové se sice bránili pod vedením propuštěnce Aedemona, avšak po třech letech římskému vojsku podlehli. Římané porazili i dotud svobodné maurské kmeny, jež vedl náčelník Salabus, a rozšířil svou moc i za hranice bývalého království Ptolemaiova.