Jak do skoly bez uceni

Indie

Povodí Indiu a Indie

První pokusy se zemědelství byly v Indii učiněny v pohořích západně od údolý řeky Indus zhruba 4500 let.př.n.l.Krátce nato se pěstování rýže přesunulo do vlhkých oblastí v údolý Gangy.V údolý Indu,který se parvidelně vyléval z břehů,se vytvořila vrstva naplavenin,jenž umožnila pěstování plodin.K tomu došlo už asi 2500let př.n.l.Byla vystavěna města,mezi nimi Mohenžo-daro.Na severovýchodě tvořil přirozenou bariéru Himaláj,a tak nájezdy útočníků,ale i nové myšlenky a nová učení,přicházely ze severozápadu.Asi 1500let př.n.l patřili k nájezdníkům Arijci.Navzdory překážkám zde fungoval obchod s Čínskou, s Římskou říší a také s Indočínskými ostrovy,na nichž se pěstovalo koření.Hlavní maurijské město Patalipútra bylo pod vlivem Peršanů,samotná Indie zase ovlivnovala jiné národy šířením budhismu.


Indie

Neolitická revoluce zde proběhla kolem 4. tisíciletí před Kristem. Kolem Indu a jeho přítoků se usedali lidé, v oblasti Paňdžáb ("Pětiříčí"), tyto oblasti byly ve styku s civilizacemi předního východu. V polovině 3. tisíciletí vznikly nejstarší městské civilizace (Harappská kultura - pozůstatky měst Harappi a Mohendžodáro). Města byla stavěna podle plánu, domy byly z pálených cihel, byl používán i důmyslný systém kanalizace, stavěny tvrze a sýpky. Tvůrci nám však nejsou známi. Víme však, že používali kamenné, měděné a bronzové nástroje, znali i hrnčířský kruh, vyráběli drahé šperky a hliněné sošky. Psali obrázkovým písmem na hliněné destičky. Kolem města byly vesnice a sady.

V 18. století došlo k úpadku harappské kultury, v roce 1600 k jejímu úplnému vymizení. Příčiny nám opět nejsou známy.

Kolem roku 1500 vpadli do Indie snad ze střední a východní Evropy indoevropské kmeny, které se nazývali Árjové nebo také Árijové (vznešení). Ti vytvořili nejstarší literární památky (védy), psali písně a modlitby. Živili se zemědělstvím. V souvislosti s jejich příchodem dochází ke vzniku společenské diferenciace podle uchované "čistoty" (Árijské zákony totiž zakazovaly smíšená manželství), a to na 4 základní kasty: Brahmáni (kněží); Kšátrijové (vládci a vojáci); Vajšijové (svobodné obyvatelstvo) a Šúdrové (otroci, pův. podrobené obyvatelstvo)(právě Šúdrové byli ti "nejšpinavější", nepřicházelo v úvahu, aby si například sedli vedle člena vyšší kasty, byli jen o stupeň výš než zvířata).

Indové původně uctívali přírodní síly, postupně zde vznikalo zvláštní náboženství (Brahmánismus), jehož nositeli byli kněží (Brahmáni). Ti podávali učení o posmrtném životě a o převtělování duší (dle zásluh se převtělí do nižší nebo do vyšší kasty, nebo do zvířete).

Na přelomu 6/5. století zde vznikl Buddhismus, jehož zakladatelem byl princ Siddhárta Guatama Buddha (Buddha = osvícený). Ten si uvědomil příčinu lidského utrpení; hlásal čtyři pravdy:
1. veškerý život je utrpení
2. příčina utrpění spočívá v lidské touze
3. zbavit se utrpení znamená překonat touhu
4. k vysvobození z utrpění vede určitá cesta (osmeronásobná cesta, která vede k blaženosti, tj. lidská duše se už dále nepřevtěluje, ale rozplyne se v nirvaně).



Árijové proniknuvší do severní Indie (k řece Ganze) zde vytvořili několik států (např. Kóšala nebo Magadha). Na konci 6. století byl severozápad Indie pod nadvládou Peršanů.

V letech 327 - 325 k hranicím Indie pronikl Alexandr Makedonský, a vyvolal zmatek, který využil Čandragupta Maurja k upevnění moci. Ve 3. století před Kristem Ašóka, vnuk Čandragupty Maurjy, dosáhl největšího územního rozsahu Indie. Ašóka byl zpočátku velmi krutý. Vedl mnoho válečných výprav, při kterých zemřelo mnoho set tisíc lidí. Avšak když jednou viděl pole poseté mrtvolami vojáků, dolehla na něj tíže svědomí. Přestal válčit a přijal za své náboženství Buddhismus. Za jeho další vlády následoval rozvoj (především došlo k rozšíření Buddhismu). Byly také budovány zavlažovací systémy, rozvíjelo se řemeslo. Byly dodržovány obchodní styky s Egyptem a Sýrií.

Tádž Mahál postavil Šan Džahan, Mughalský vládce, jako hrobku pro svou ženu v 17. století. Pracovalo na něm přes 20 000 dělníků v průběhu 17 let. Těla Šan Džahana i jeho ženy jsou umístěna v hrobce pod budovou.

Starověká Indie se rozkládala na poloostrově Přední Indie, v povodí řeky Indu(odtud název Indie) a jeho přítocích tvořících tzv. Paňdžáb (Pětiříčí), což je vlastně na území dnešní Indické republiky, Pákistánu a Bangladéše v jižní Asii.

V letech kolem 2300 před naším letopočtem se zde vytvořila nejstarší harappská(protoindická) kultura. Její tvůrci byli neznámého etnického původu (možná drávidského),ale je jasné, že to byli vynikající stavitelé. Svědčí o tom archeologická naleziště dvou opevněných měst Harappa (Paňdžáb) a Móhandžó-daro.Ve městech byla opevnění, měli jednotný plán složený z patrových domů postavených z pálených cihel a lemovaly pravoúhle se protínající ulice.V obou městech dominovali tvrze se správními budovami,rozsáhlé sýpky, lázně, vodovody s pitnou vodou, kanalizace.Stoky byly postaveny z cihel a odváděli odpady z koupelen a záchodů.Obyvatelé používali kromě kamenných výrobků měděné a bronzové nástroje, zbraně, keramiku na hrnčíském kruhu,terakotové sošky (z pálených cihel) a šperky z drahých kovů a slonoviny. Na destičkách, štřepech a pečtidlech se zachovalo nerozluštitelné obrázkové písmo.Tyto dvě města měla poměrně dobré hospodářské zázemí složené z přilehlých vesnic. Rolníci využívali pravidelných jarních záplav Indu, které zúrodňovaly půdu určenou na pěstování pšenice, ječmene, olejnatého sezamu a bavlny. Civilizace kolem roku 1600 př. n. l. upadla k zániku bez známých důvodů.

V polovině 2. tis. př. Kr.do Indie pronikal indoevropský kmen Árjů.Zpočátku do Paňdžábu a pak dál na východ až do povodí Gangy. Rané období vývoje = védské nám zanechalo nejstarší indické literární památky védy (=vědění) obsahující 4 sbírky plné zaklínadel, hymnů, písní, modliteb a návodů k obětem.Obyvatelé se věnovali chovu dobytka za účelem vidiny blahobytu. V čele kmenů byli náčelníci(rádžové) a rostl respekt kněží.Také vznikla společenská diferenciace, která znamenala kastovní rozdělení na 4 sociální skupiny tzv. varny (varna= barva). Nejvyšší postavení měli bráhmáni (kněží), kteří zajišťovali přízeň bohů kultovními rituály a často se stávali rádci králů.Po nich následovali kšatrijové(bojovníci), z nichž pocházeli světští vládci a členové ozbrojených družin.Dále stála nejpočetnější varna vaišjů zahrnující svobodné rolníky, řemeslníky a obchodníky. Nejnižší postavení měli šúdrové, kteří byli bezprávnou podrobenou domácí populacíÞpráva a povinnosti indických varn zdůvodňoval tzv. Manuův zákoník.

V raném indickém náboženství převládalo uctívání početných božstev ovládajících přírodní síly-bůh bouře Indra, úcta k Nebi, Zemi, Ohni a jako projev přízně a náklonosti k bohům se pořádali obětní rituály. Postupné zvyšování autority kněžích zapříčinilo vznik bráhmanismu, jehož podstatou je učení o posmrtném životě, o převtělování duší do vyššího či nižšího společenského postavení a víra,že modlitbou a obětí lze získat a ovládat přízeň bohů.

V 6. st. př. Kr. existovalo v údolí Gangy několik(asi 16) států soupeřících o nadvládu. Nejvýznamnějšími byli Kóšala a Magadha.V 1. pol. 5. stol. př. n. .l. Magadha nad Kóšalou zvítězila a vytvořila Magadhskou říši se sídelním městem Pátaliputra. Na sklonku 6.století př. n. l. byla severozápadní Indie součástí Perské říše.

Od 2. pol. 6. stol. a počátkem 5. st. př. Kr. působil na území Indie zakladatel buddhismu Siddhárta Gautama zvaný Buddha (Osvícený) z vladařské rodiny z varny kšatrijů, později považován za boha. Buddhismus hlásá, že každý člověk se může oprostit od starostí a radostí, usilovat o rozplynutí duše po smrti a přejít do stavu blaženosti- nirvány, každému je dáno dosáhnout spásy při dodržování 4 vznešených pravd.

V letech 327 až 325 př.n.l. proniklo do Paňdžádu a údolí Indu vojsko vedené Alexandrem Makedonským.Zanechalo tu své posádky, kterých se později pokusil využít vojevůdce Čandragupta k získání nadvlády v Magadhské říši.Postavil se zbytkům makedonské armády, zmocnil se Pátaliputry a stal se zakladatelem dynastie Maurjů. Úspěšně vzdoroval i Selkuovcům, kteří chtěli obnovit nadvládu Makedonie. Největšího rozmachu Indie dosáhl Čandraguptův vnuk a nástupce Ašóka (273-236 př.n.l.).Ašóka nechal zbudovat zavlažovací systém,silnice,dbal na rozvoj řemesel a obchodních styků s hélenistickými státy.Ústním podáním se také udržovala nějvětší básnická díla starověké Indie-

1)epos Mahabháráta obsahující přes 200 000 veršů. Jeho úhlavním námětem je nesmiřitelný boj mezi dvěma královskými rodinami, odvozujícími svůj původ od mýtického vládce Bháráty.K tomuto eposu jsou připojeny i další texty a poezie.

2)epos Rámajan obsahující asi 48 000 veršů popisující dobrodružství a strasti královského prince Rámy, který je ochuzen o své nástupnické právo.